Historie


Dějiny obce Podhoří
od nejstarších dob do r. 1945
Čerpáno z místní kroniky
 
 
     Od nejstarších dob do r. 1945 Obec Podhoří se poprvé připomíná r. 1372, avšak prostor obce byl osídlen od nepamětí. Tu je třeba vzpomenout nálezů z mladší doby kamenné na zahradě bývalého dvorství na č. 15, kde byla nalezena popelnice. A také listiny olomouckého údělného knížete, vévody Fridricha z r 1169, která bývá pokládána za nejstarší zmínku o Hranicích. Podle této listiny se prostor od Žabníka za Podhořím, sahající na východ k Odře, pokládá za osídlený kolonizační činností benediktinského mnicha Jurika, zemřelého v r.1209. V trati Žabník stávala ostatně ves Sobíkov, jinak též Žabíkov, která se připomíná v r. 1365, kdy Hynek z Drahotuš prodal svůj díl na vsi svému bratru Jaroškovi. Prvá písemná zmínka o Podhoří, vsi ležící na svahu pod horou (odtud jméno obce), pochází jak výše uvedeno až z r. 1371. Toho roku prodali a zapsali do zemských desek olomouckých bratří Kuník, Jaroš, Jan a Bohuš, bratří z Drahotuš, městečko Drahotuš, vsi Jezernici, Podhoří, Milenov, Slavíč (Slavice), Klokočí, Hrabůvku, Velkou, Mikulov, Radikov, Svatošov, Středolesí, Sobíkov, Uhřínov, Juřitinov, třetí díl Bohuslávek a osmý díl dvoru před Chýlcem, který později splynul s dnešním Veselíčkem. Zmíněný Juřitinov stával rovněž v prostoru obce v trati na Juřackách. Mikulov stával poblíže Milenova, polohu Svatošova neznáme. Určitou část výše uvedených statků vlastnil také Machník z Drahotuš a markrabě Jan Jindřich rovněž roku 1371 přikoupil jeho podíly na hradě a městě Drahotuších, Jezernici, Slavíči, Velké, Klokočí, Podhoří a Uhřině Lhotě(dnešní Lhotce). Počátkem 15. stol. Janův syn markrabě Jošt zastavil toto drahotušské panství Ctiborovi z Cimburka a jeho synu Albrechtovi za 2.244 kop grošů, což král Václav IV. R. 1416 potvrdil Albrechtovým synům Janu a Ctiborovi, když mu tito ještě vyplatili 500 grošů. Těsně před vypuknutím husitských válek, bylo celé drahotušské zboží i s Podhořím dáno do svobodného držení Lackovi z Kravař, pána na Helfštejně , moravskému zemskému, hejtmanovi a Husovu příznivci, který, jak známo, přivěsil svou pečeť na stížný list protestující proti Husovu upálení. Za takových okolností se na zboží drahotušském rychle rozšířilo Husovo učení, zvláště když bylo podporováno vrchností. Husitské učení zcela ovládlo pole zvláště, když se i blízkých Hranic zmocnili r 1430 husité pod Janem Tovačovským z Cimburka. V období husitských válek se jako purkrabí na Podhoří vzpomíná k r.1433 Jan Obešlík z Lipultovic. Pánové z Cimburka, kteří ovládli hranické panství se nemínili vzdát ani zboží drahotušského, třebaže se toto ocitlo zatím v rukách Hynka z Valdštejna, kterému Jan z Cimburka vložil do zemských desek část zboží drahotušského se vsí Podhoří, mlýnem v Podhoří a hradem drahotušským. To se stalo r. 1437 kde se zmocnil hradu Drahotuš Boček Puklice z Pozeřic, který podnikal loupežné výpravy a ještě téhož roku ho pohnal Jan z Cimburka z toho, že mu sáhl na jeho Podhorské poddané. Jan z Cimburka odporoval také tomu, že Hynek z Valdštejna r.1466 vložil Bočkovi Puklici do zemských desek hrad Drahouše a Podhoří s podacím, tj. s farou, která se tu prvně vzpomíná. Boček Puklice předal ale zatím panství Janu z Lomnice a později Janu Zubovi z Moravan. Roku 1464 pohnali Ctibor a Jan z Cimburka Voka ze Sovince, z nedodržení slibu, jímž mělo být do zemských desek vloženo panství drahotušské, které držel Boček Puklice a podle kterého se také Puklicová žena Machna neměla se svým věnem na zboží drahotušské navracovati. Cimburkové dosáhli svého. Roku 1465 je Ctibor Rovačovský z Cimburka, který vynikl též jako právní spisovatel svou knihou Tovačovskou i jako horlivý husitský polemik, suverením držitelem drahotušského zboží a r.1465 potvrdil Drahotuším privilegia a svobody. Než panství Cimburků bylo již také namále. Jako poslední svého rodu prodal r.1476 Ctibor Tovačovský z Cimburka hradma městečko Drahotuš, Jezernici, Slavíč, Milenov, Klokočí, Velikou Ves, Podhoří, Uhřínov, Středolesí, Bohuslávky, Radíkov, Hrabůvku a pusté vsi Žabíkov a Juřatsko za 6500 zl. Uherských Vilémovi z Perštejna. A protože Vilém z Perštejna r. 1475 koupil také panství hranické, začala obě panství spolu splývat v jeden celek, pro nějž se obecně vžil název panství hranické. Vilém z Perštejna byl nejbohatším českým i moravským šlechticem a s nábožensky snášenlivou vrchností. Svým známým úslovím: "S Římany věřím, s Čechy držím a s Bratřími umírám". Předstihl daleko současnou dobu. Za Viléma z Pernštejna ztratil svou funkci hrad Drahotuš, ležící mimo hlavní komunikace a r.1494 se připomíná již jako pustý. Jeho funkci převzaly hrad Helfštejn a hrad v Hranicích, které oba Vilém rozšířil přestavbou. Vilém vyl i dobrým hospodářem, který všude na svých panstvích budoval rybníky, aby zvýšil výnos ze svých statků. Tak mimo jiné dal udělat i velký rybník u Slavíče, zvaný odtud slavíčský do kterého vyla vedena voda strouhou z potoka Veličky od Hranic a potoky Hrabovským, Klokočským a Milenovským. Příkop dal prokopat robotou a vedl z Veličky, na které byl zřízen stávek, od sboru bratrského přes pole drahotušská a pod městečkem Drahotušemi až do rybníka. Oprava, čištění a udržování připadla téměř všem vsím drahotušského i hranického panství a také Podhořští příkopu pro rybník Slavický spravovali a čistili.
     Vilém z Perštejna se snažil podpořit ve svých městech rozvoj řemesel a obchodu. Proto r.1500 osvobodil Drahotuše od povinného šenku panského vína a dovolil drahotušským šenkovat vívo do vsí drahotušského panství jaké chtějí. Tak i Podhoří mělo možnosti okusit jiné víno než dosavadní panské, které ostatně nebývalo vždy nejlepších kvalit. V období Viléma z Perštejna je Podhoří uváděno rovněž v tzv. daňových-berňových registrech. V Podhoří uvádějí berňová registra z r.1516 14 osedlých a uvádějí dále, že fojt Štěpán a konšel Jíra(jsou to první doklady o správě obce) přinesli 3 zl. 5 a 1 groše berně a fojtství dalo 10 grošů. Tehdejší berně na rozdíl od pobělohorské kontribuce byla ovšem velmi nízká a činila jen asi 10 % z výnosu každé usedlosti.
     Z doby Vilémova syna Jana z Pernštejna máme dochován první soupis osedlých v v Podhoří a jejich povinnosti vůči vrchnosti. Jsou to tzv. registra loučná a kopaninná vzniklá kolem r.1530. Tu se na foliu 116 připomínají Petrova Tichá, Jan Mička na krčmě, Jakub Halman, Jan Tumíhraj na krčmě, Vávra Haluš, Staněk, Bartoň Křen, Kača Šprnka, Pavel Mouka, Marton Němec, Jura Peš, Bernard Pop, Petro a Pitor, Mikuláš Pelka, fojt Pavel Dvorský ze dvora, Jiřík mlynář z mlýna s mlýnu pilného(pily-druhý pilný mlýn drží Bernard Pop), Jan Polak z mlýnu a pily pod rybníčkem podhorským a Pavel Vaňků. Již tehdy je patrné mezi 19 osedlými sociální diferenciace. Tak Bernard Pop vlastní 3 lánu polí, pilu, pustou zahradnickou usedlost a klučeniny, Pavel Dvorský dvorství, fojt mimo fojtství pustou zahradnickou usedlost a klučeniny, Jan Mička půllán, krčmu a klučeniny, Jakub Halman půllán a klučeniny, Vávra Haluš a Pavel Louka půllán, Jura Peš mimo půllán se dělí s Bernardem Popem o výše uvedenou pustou zahradu, o mlynářích byla již řeč. Dodáváme, že Jiřík mlynář vlastnil navíc zahradnickou usedlost. Naproti tomu ostatní osedlí drželi pouze zahradnickou usedlost až na Tumihraje, který vlastnil navíc krčmu. Poddaní Petro a Pitor drželi zahradnickou usedlost společně, Pavel Vaňků pouze klučoviny na Jiřatsku a Nových koutech. Ze zahrady se platilo po 5 groších o sv. Jiří a sv. Václavu, z půllánu po 20 gr., ze 3 lánu platil Bernard Pop po 30 groších, z krčmy se platilo po 16 groších, Pavel Dvorský ze dvora platil po 2 kopách grošů o obou termínech, Jiří mlynář ze mlýnu a ze zahrady platil po 1 kopě 4 groších o obou termínech, 20 grošů o s. Jiří za krmení vepřů a z pilného mlýna dával na zámek půl kopy desek. Totéž množství na zámek dával Bernard Pop, naopak Jan Polák z rybníčka a mlýna pod rybníčkem dával o vánocích 50 grošů a totéž o sv. Janě a navíc z pily o sv. Jiří 15 desek. Pavel Vaňků za pastviny na Juřatsku a Nových koutech dával 12 grošů, obec z pastviska dávala 53 grošů a z Hrabiny 19 grošů, dále z Juřatska a Nových koutů platil Bernard Pop 12 grošů, Jakub Halman 8 grošů, fojt 6 grošů, Jura Peša 3 groše, Jan Míčka 12 grošů, Vaňek Drabantů z Milenova 15 grošů, Pavel Sedláček z Milenova 12 grošů a Jan Skaličků z Milenova rovněž 12 grošů. Celkem vrchnost dostávala z Podhoří 6 kop 55 grošů o sv. Jiří, 8 kop 26 grošů o sv. Václavu mimo plat z mlýna a rybníčka a z pastviska od obce. Podotýkáme, že šlo o groše míšeňské, které měli proti grošům českým poloviční hodnotu. Z období Jana z Pernštejna se Podhoří také vyskytuje v soupisu osedlých na panství drahotušském z r. 1539. Ve shodě s registry loučnými a kopanninými se vykazuje 15 osedlých, 1 dvořák, 2 mlynáři a 1 fojt zákupní, tedy celkem 19 osedlých. V případě dvořáka šla s držitele dvora, chráněného zvláštním privigilegiem, kdežto termín nákupní fojtství označuje dedičného rychtáře (fojta), který se do držení fojtství nakoupil a rovněž byl chráněn zvláštním privilegiem. Pernštejnové byli zámožní, vlastnili řadu panství a nebylo jím třeba tísnit poddané tak, jak tomu bylo později, kdy hranicko-drahotušské panství držela šlechta, žijící z výnosu jediného velkostatku. Vilémův syn Jan z Pernštejna se na konci svého života zadlužil. Hranické i drahotušské panství neudržel a r.1548 je vložil do zemských desek Václavovi Haugvicovi z Biskupic. Ten je po pěti letech r.1553 vložil do zemských desek Janu Kropáčovi z nevědomí. Kropáč je znám v dějinách jako tvrdý hospodář, který se všemožně snažil zvýšit důchody panství zesílených vykořisťováním poddaných. V novém urbáři z r.1569 vykazuje v Podhoří na foliích 277-284 21 osedlých s dvořákem i fojtem zákupním. Byli to Jan Žaček, Kateřina, vdova po Jírovi mlynáři, Jíra Kouřava, Pavel němců, Martin Okřesek, Jíra Ondrů, Pavel Vítků, Jakub Vítků, Vaňek, Ambrož, Jakub Dvorský, Pavel Hejný, Martin Zydek, Martin, mlynář Lavecký, Dobeš Rynda na pile, Jan Mlynář na pile a Václav mlynář. Nová vrchnost, která v urbáři převedla grošové počty na zlaté se nespokojila jen se svatojirským a svatováclavským platem, platem ze mlýna a rybníčku o sv. Janě a o vánocích a platem z pastviska. Dvořák a fojt zákupní byli povinni každým rokem přivážet bečku desítku vína a za to dostávali 2 a od tzv. greilinku 3 zlaté. Dále byli povinni táhnout do války kde a kdy by panská potřeba nastala na dobrém a hodném koni se zbraněmi a potřebami. Kdykoliv se fojtství nebo dvorství prodávalo, tehdy platili svému pánu s 10 sl, 1sl. A z 10 hřiven 1 hřivnu. Ze zahradníků platil jeden do vůle pánovy 11 grošů, druhý platil za roboty fojtovi. Z držení klučí platili poddaní o sv. Jakubu úročné husy. Celkem dávali 12 hus a fojt jednu. R. 1571 této povinnosti zproštěni za roční plat 3 a půl groše.
     Urbář přináší první doklady o chovu včel v obci. Medaři dávali z každého roje po 1 groši. Navíc dávali z místa ukázaného k brti veveřice. Měli dávat za 68 veveřic, méně jich být nemělo, přibude-li, dají více. Nechtěl-li pán veveřic, dávali za každou groš jeden. Při tzv. medařském soudu se měl každý přiznat, kdo by letním časem sobě včely mladé v lesích medařských přisadil, ten rok z nich ale ničeno neplatil. V Podhorském hájenství byli dva hajní, kteří mimo běžné povinnosti vybírali plat z čihadel a čižby. Celkem milovníci čežby odváděli každý po 4 groších. Hajní také dozírali na drhnutí listu na podzim pro dobytek. Určovali poddaným den, jak dlouho mohou drhnouti a hlídali je. Kdo více nadrhl, dával více konopí.
     Řezníci se měli s pánem smluvit o plat, než budou ve vsi chtít pořážet dobytek. Mlynář martin Lavecký platil z pily 15 gr. a ze mlýna a rybníka 50 grošů, druhý platil 3 zl., třetí též tolik a nadto krmil vrchnosti vepře, čtvrtý 50 gr. a rovněž krmil vepře. První tři mlynáři, kteří měli pily byli povinni z dovežených klád nadělat desek a hontů k potřebám panským. Od jedné desky dostávali po 1 bílém penízi.
     Bdělé oko páně Kropáčovo pamatovalo zejména na roboty, které se proti pernštejnskému období zvýšili. Každý sedlák byl povinnen donést k zámku v Hranicích, k pivovaru nebo kamkoli na příkaz 10 fůr dřev k potřebě panské. Na rybníku slavičském konali roboty pěší i tažné a při hranickém jen tažné. K mlýnům potřeby roubali a vozili, vozili obruče k zámku na bečky vinné a pivní, chmel trhali a čkáli, chmelnice roubali a vozili.
     Dále kus plotu na pastevníku, jak měli svůj vyměřený pruh pletli a opravovali, příkopu na rybník slavický cídili s pospravovali, vozili stavební potřeby a konali při stavbách pěší roboty. Z panského přediva byli povinni napříst 2 lokty v 16 pásmech příze a každá selka 3 kyty konopí zlámati a zpetírati. Chodili na obchozy a na velké a malé hony a vozili sošky k tenantům na jednom voze. Dělali šindel v horách, zaseč od tisíce dostávali 12 grošů. Konečně lovili a rozváželi patruhy v Pekle. Ročně byli povinni vola prodat do kuchyně panské za slušnou cenu. Bez odpovědí pánu nebo úředníkovi nesměli jinam prodat a v případě, že pán neměl o prodej zájem, platili zmíněný 1 zl. 8 grošů.
     Jan Kropáč z nevědomí sestavil pro poddané hranického a drahotušského panství též poddanské zřízení, které se dochovalo v síretčích registrech obcí Lhotky a Kosích Louček, založených r.1558. Artikule zřízení musily být každého roku čteny na dědinách v obecní hromadě, aby se vštípily do paměti poddaných. Zřízení obsahovalo ustanovení o fojtu a konšelích, jak se mají zachovat ve svých úřadech, ale zejména obsahovalo zákaz různých nepřístojností v denním životě poddaných, zákazy lesního pychu i bezpečnostní opatření protipožární. Fojtům v obcích je zakázáno, aby nikoho nebili, ani na žádného nekřičeli, ale vzpurné, aby vzali do trestání. V kropáčovském období byl proveden na hranicko-drahotušském panství, tedy i v Podhoří, převrat v náboženské příslušnosti obyvatelstva. Pod vlivem luterských kněží, kteří tehdy působili v Hranicích a Drahotuších se husitské(ultraquistické) smýšlení obyvatelstva měnilo pozvolna na luterské (novoufraquistické). Podotýkáme, že fara v Podhoří nebyla obsazována a to patrně již od doby husitských válek. Kostel sv. Havla, který svými gotickými rysy uvnitř i svou neobyčejnou šířkou zdí, připomíná ještě předhusitské období, byl od husitských válek spravován z Drahotuš a drahotušští tuterští kněží od poloviny 16. století ovlivnili smyšlení obce. Jan Kropáč z Nevědomí měl nezáviděníhodný konec. Zemřel morem 23.10.1572 vv Hranicích a přežil víc než o jeden rod svého dospělého syna Bohuslava. Panství zanechal své dceři Anně Kropáčce z nevědomí, která se v r. 1570 provdala za Jana z Kunovic. Za jeho syna Jana Jetřicha z Kunovic pokračoval útlak poddaných na hranickém a drahotušském panství, které mimo jiné nutil k odběru panského piva. Jan Jetřich si v r.1600 směnil panství se Zdeňkem Žampachem z Potuštejna za statek novosvětlovský. Zdeněk Žampach se ukázal ještě bezohlednější vrchností než byl Kropáč a Jan Jetřich z Kunovic. Poddané ve vsích drahotušského panství i hranického nutil k odbeřu ryb ze slavičského rybníka, který byl v letech 1601-1603 spojen s rybníkem v Jezernici, fojty a dvořáky obou panství nutil k odběru piva panského, k dalekým fůrám pro víno a k jiným povinnostem, k nimž podle znění svých privilegií nebyli povinni.
     Z této doby máme první doklad o příslušnosti vsi Podhoří do sféry nižšího práva města Lipníka. V urbáři Jana Kropáče z Nevědomí vzpomenutý mlynář Martin Lavecký se dostal r. 1578 do sporu s Janem Dlouhým, mlynářem pod Podhořím, jehož vinil z toho, že ho udeřil nenáležitě. Spor tento byl posouzen následovně: Jan k tomu promluvil, že tento Martin ním nejprve strčil a tím strčením že obražen jest, Martin neodpíral. Podle bedlivého uvážení pány staršími s vuoli obou stran dobrovolně vypovědíno, poněvadž z přiznání jich, že jeden druhému odplácel se našlo, a nevole mezi nimi umrtvena a v nic obrácena jednej ani druhej straně nic škoditi to nemá.
     Zdeněk Žampach dostal se do konfliktu i s měšťany v Hranicích a v Drahotuších, které trestal vězením. Když se prozradily na zemském sněmu jeho pikle proti zemi, byl nakonec moravskými stavy donucen panství prodat. Prodal je r. 1608 Karlu Pergarovi z Pergu, ale ten panství dlouho nedržel. Již r. 1612 je prodal Václavu Molovi z Modřelic, který se z drobného šlechtice dobrým hospodařením dostal mezi přední magnáty v zemi. V r. 1613 osvobodil 19 zákupních rychtářů a 4 dvořáky na panství hranickém a drahotušském od povinnosti vypravovat, včas ohrožení země nepřítelem, do války pacholka zbrojnoše v plné zbroji a na dobrém koni. To se týkalo fojta také v Podhoří. Tato povinnost byla změněna na pravidelný roční plat 6 zl. Moravských, což Molovi vyneslo vcelku příjem 138 zlatých. Zárověň však uložil purkmistrům i konšelům všech vsí, že kdykoli se ukáže potřeba a vrchnost poručí, postaví a vypraví k k mistrování pěší lid. Z doby Molova panství máme k r. 1627 zprávu o výskytu stříbra a zlata v okolí Podhoří. O dolování se tehdy pokusil v prostoru Podhoří a Slavkova Molův soused, Jiří st. Bruntálský z Vrbna, jemuž patřila sousední panství lipenské. V té době panovaly také velké spory o pastvu a mezi městským lesem lipenským a lesem náležejícím k panství drahotušskému, který patřil Václavu Molovi. Tak r. 1615 do pozemkové knihy(register purkrechtních) dědiny Podhoří bylo vepsáno, že bude-li mlynář z pekelného mlýna, poddaný pana Mola, pásti v městském lese Lipenském, zaplatí z každého kusu hovězího nebo koňského 1 kupu grošů a od svině 15 grošů. Při této příležitosti žádali lipenští měšťané od pana Mola kus lesa. Argumentovali tím, že Mol je v lipenském i při něm. Zavazovali se, že obdrží-li les, budou udržovat náhrobky jeho rodiny a na sv. Václava dají na budoucí památku jeho jména chudým ve špitále a do školy oběd za 1 kopu grošů a k tomu přidají jiné potřeby od chleba. Václav Mol to přijal s díky, ale dodal, že tak učiní, až spatří, co lipenští žádají (bude-li za to dar státi). "Avšak hajný z Podhoří Martin Kuřava Molovi namluvil, že právě v tom lese má jistý kus zvěře. Mol se rozmýšlel až rebelie přišla;Mol v Olomouci v areště zemřel a my jsme nedostali za prach" končí svůj zápis v pamětní knize lipenský primátor Zikmundek.
     Mol jako horlivý luterán se totiž účastnil stavovského odboje proti Ferdinandovi II. a byl r.1619 zvolen jedním z moravských direktorů. Po bitvě na Bílé Hoře se z Brna uchýlil do Hranic, které byly tehdy důležitým centrem luterství a sídlem víceinspektora evangelické konsistoře olomouckého kraje. Ještě na počátku roku 1621 se sešlo na 130 luterských kněží olomouckého kraje v Hranicích a podalo odtud supliku saskému kurfiřtu do Drážďan a universitě ve Witemberku za zachování svobody vyznání luterskému náboženství. Supliku podepsal i Mol, Bruntálský z Vrbna, města Hranice, Lipník a Drahotuše i okolní luterská šlechta podporována tehdy odbojnými Valachy, kteří obsadili široké okolí Hranic. Počátkem června 1621 se však Hranic zmocnili Španělé, Václav Mol byl zatčen a hranicko-drahotušské panství mu bylo konfiskováno. Pro účast na odboji byl odsuzen ke ztrátě hrdla, byla mu však dána milost. V r. 1624 přestoupil ve vězení ke katolictví, o rok později v něm zemřel. Hranického a drahotušského panství se zmocnili v červenci 1627 vojáci markraběte krnovského a v září téhož roku Valaši pod vedením Jana Adama z Víckova, kteří tu pobili císařské vojsko. Po odpadu sedmihradského vévody Bethlema Gábora od markaběte, byli však nuceni město i panství vyklidit. To bylo darováno 16.4.1622 spolu se sousedním panstvím lipenským olomouckému biskupovi kardilálu Františku Ditrichštejnovi. Kardinál protestoval Hranice nařízením starat se o ubytování vojska ve městě. V červenci r. 1622 zahájili na obou panstvích jezuité své misie pod vedením Jana Drachovice. Luterská fara v Drahotuších, která spravovala již před r. 1620 kostel v Podhoří, byla změněna na katolickou a byl v ní připojen i majetek bratrského sboru, který byl z kardinálova příkazu prodán. Za nového katolického faráře byl do Drahotuš uveden Samuel Tuček, někdejší kaplan známého Jana Sarkandra. Protireformace na hranicko-drahotušském panství narazila na odpor obyvatelstva, které se nemínilo dosavadní víry zřeknout. Když kardinál Ditrichštejn, jak vypráví kronika zmíněného Jana Drachovia, ve čtvrtek svatodušní r. 1623 navštívil Hranice, dostal od poddaných vsí panství supliku za ponechání svobody náboženství. Kardinálova řeč k prosebníkům se minula účinkem a bylo tedy přikročeno k okovům. Vesničtí fojtové byli uvržení do vězení a dvěma z nejodvážnějších a nejvzpurnějších vytrhal sám kardinál vousy a vlasy. Teprve po tomto zákroku ostatní kapitulovali a vymlouvali se na to, že byli fojty svedeni. Kardinál je pak ujišťoval, že změní-li víru budou v něm mít ne knížete, ale otce. Potud Drachoviova kronika. Hranické panství(pojem zvláštního panství drahotušského a hranického se v této době pomalu vytrácel), které v Molové době čítalo celkem 1097 poddaných, zatím bezútěšně hynulo. A nebylo to jen obchodem těch, kteří se s novou vrchností nemínili srovnat ve víře. V r. 1623 vypukla nová válka s Bethlenem a jeho Uhří vyrabovali panství. Ještě hůře si počínali polští vojáci v císařských službách. Ti na panství řádili tak, že to vyvolalo dokonce protesty jezuitské misie u kardinála. Ukvapená rekatolizace a válečné útrapy vyvolaly na celém panství hlubokou nespokojenost. A tak, když v říjnu r. 1626 vpadlo na Moravu dánské vojsko, vedené známým Mansfeldem, donutili měšťané v Hranicích 21. října 1626 zradou cisařskou posádku ke kapitulaci. Mansfeldskému vojsku se od Hranic, Drahotuš i poddaných ze vsí panství dostalo též peněžité podpory. Složeno bylo celkem 1000 tolarů a Podhoří přispělo částkou 7 zlatých. V létě r.1627 se situace na válečném poli změnila. Císařská vojska pod Valdštejnem přešla do protiútoku a mansfeldští vojáci museli Moravu opustit. Oasmocené Hranice se vzchopily k zoufalé obraně pod vedením bělotínského fojta Rauffmanna, kterého J.H.A. Gallaš ve svých dějinách města Hranic pojmenoval jako Malíka. Dne 11. července r. 1627 Hranice padly. Dobylo je španělské vojsko pod vedením Lorenza del Maostro a bělotínský fojt Rauffmann volil raději dobrovolnou smrt skokem z hradeb. Dne 16. října r. 1627 byl provedena v Hracicích známá krvavá exekuce, kterou bylo popraveno 17 předních účastníků vzpoury. Kardinál Ditrichštejn potrestal i dvořáky a fojty okolních obcí. V řadě jich byla svovodná dvorství i zákupní fojtství zrušena a teprve později obnovována. I v Podhoří došlo ke zrušení zákupní rychty a fojtství, které abe vzchnost ještě v 17. stol. Znovu obnovila. V období poměrného klidu ve třicátých letech 17. stol. se v knize právních výpovědí města Lipníka setkáváme se sebevědomým fojtem Václavem Laveckým. Roku 1639 si podhorský fojt Václav Lavecký stšžoval u práva města Lipníka, že hajduk úředníka helfštejnského panství Vašek Zdražil oknem po jeho synu v krčmě v Loučce střílel a podobně ve Lhotce. Věc se prokázala svědky a Zdražil byl za tento přečin po jistou dobu uvězněn v zámeckém vězení. 
     Období relativního klidu ve třicátých letech vystřídala válečná litice tel čtyřicátých 17. století. Roku 1642 ničilo panství císařské vojsko pod vedením arciknížete Viléma a Octavia Piccolominiho a v letech 1643-1648 hospodaří na panství Švédové, kteří poddané odírali navíc vymáháním výpalného. Podle protokolu rektifikačního z r. 1756 bylo Podhoří v této době zpustočeno tak, že po třicetileté válce bylo osazováno znovu. Jisto je tolik, že v novém urbáři po třicetileté válce z r. 1663 má 22 osedlých naprostou většinou nová jména oproti urbáři z r. 1569. Obec měla tehdy zákupního fojta, dvořáka, 6 sedláků, 8 zahradníků, 2 chalupníky a 4 mlýny. V obci žili Martin Kosnej, Jíra Melicharů, Matěj Bočan, Matěj Bezděk, Pavel Stolař, Matěj Suda, Jiřík Hajchl, Jan Hnilice, mlynář Pavel Otruba, Daněk Okřesek, Ondřej Onderka, Matuš Hynčík, Jan Zygl, fojt zákupní, Martin Rochla, Václav Švehla, dvořák Martin Frydrych, Matěj Hynčík, Tomáš Magrla, Pavel Dostál, a mlynáři Jakub Pokelnej, Vádlav Smejkál a Jakub Kubíček. Je zajímavé, že lánský rejstřík z r. 1675 uvádí v Podhoří jen 19 osedlých a 1 nově zpustlou usedlost, jejíž držitel r. 1669 zemřel. Podle lánového rejstříku byl v obci celoláník s 96 měřicemi činžovních polí, 3 laník se 72 měřicemi a 3 měřicemi činžovních polí, 5 pololáníků po 48 měřících a 6 měřících činžovních polí a 12 domkařů mezi nimiž jsou uváděni i 4 mlynáři. V lánovém rejstříku nejsou uváděni dvořák i fojt. Jestliže je připočteme k 19 osedlým a připočteme nevě opuštěnou usedlost dostaneme počet osedlých jaký udává urbář z r. 1663. V tého době je ještě možný přechod z nižší sociální kategorie do vyšší. Tak chalupníci Matěj Hynčík, Ondřej Onderka a Pavel Stolař se z původních chalupníků (zahradníků) stávají držiteli půllánů. Chceme-li poznat, co se stalo s držiteli zákupního fojtství a dvorství, stáváme se svědky tragedie, která před třemi sty léty otřásla Podhořím. Jediný německý zápis lipenské smolné knihy ze dne 21. dubna r. 1672 nám je pomáhá odhalit. 
     Václav Lavecký, syn již vzpomenutého fojta, který mezi tím zemřel a vdova po něm si vzala Jana Zigla (Siieglera) se rozhodl, že se zbaví vraždou nenáviděného otčíma. V té době již nežila ani jeho matka a Siegler se oženil podruhé. Pomocníka našel v Davidovi, synovi držitele svobodného dvorství. Úkol zavraždit na sebe vzal Hans Grosman, patrně vysloužilý voják, jemuž Lavecký slíbil 50 tolarů a jemuž dvořákův syn David dal 5 zlatých na slíbenou sumu jako zálohu. Grosman také na den Všech svatých roku 1671 Sieglera ve 3 hodiny v noci, když tento ležel ve světnici, zastřelil oknem z karabiny, nabité třemi kusy olova. Při vyšetřování útrpným právem vyšlo najevo, že David také tvrdil Laveckému, aby se zbavil jedem i macechy. Lavecký skutečně dal požít otčímovi jakýsi jed, který dostal od věštkyně v Oprostovicích, ten však neúčinkoval. Knížecí rezolucí byl Václav Lavecký odsouzen ke statí mečem, Grosman k lámání kolem. Pro odstrašení ostatních měla být těla obou položena na kolo a do něho vpletena. Dvořákův syn David byl potrestán veřejným zmrskáním a pak měl být vypovězen ze všech ditrichštejnských panství.
     V těchto dobách se v Podhoří připomíná k r. 1669 ochranné mýto zřízené proto, aby nebylo objížděno mýto v Lipníku n/B.
     Při rozboru tehdejšího postavení poddaných v Podhoří musíme konstatovat, že jejich vykořisťování novou vrchností dosáhlo takového stupně, že doby Kropáčovy a Žampachovy připadají jako idea. Až na dvořáka, fojta, krčmáře a mlynáře, kteří byli od robot osvobozeni, se v této době prudce zdvihla míra robot. Sedláci robotovali v létě od sv. Jana do sv. Michala celý týden buď jízdně nebo pěšky. Ostatní dobu v roce robotovali 3 dny. Chalupníci robotovali po celý rok 1 den týdně. Robotou byli přikázání ke dvoru v Lipníku spolu s Jezernicí. Ráno, jakmile se rozednívalo, byli povinni vycházet a vyjíždět na robotu, večer z ní byli při západu slunce propuštěni. Dvě hodiny a někdy více jim byly povolovány na krmení dobytka. To ovšem odviselo od toho jak, podle uznání šafáře, kdo pilně pracoval. V čas žní a senoseče byly povolovány 3 hodiny na odpočinek; to ovšem záviselo na tom, zda se pěší robotník včas dostavil na robotu. O svátcích se nerobotovalo. Obec byla povinna vzít od vrchnosti ryby za 5-6 zlatých a někdy i za víc, dovést do Lipníka desítivěderní sud vína z vinného kraje, zač vrchnost dávala jako příspěvek na cestu 1 zl. 45 kr, a staromoravskou míru ovsa, nadělat v panských lesích 1500 kusů šindele při čemž za tisíc šindelů dostávala 46 kr. 6 hal., robotovat nejen u Podstatského dvora v Lipníku, ale všude, kam jí vrchnost rozkáže, na velký hon musela jít z každého domu jedna osoba, při malých honech chalupníci tak často, jak se jim rozkázalo, dále musela obec brát každoročně 1-2 staré krávy od brchnosti a cenu určoval řezník, zapravovat všechny roboty jízdní jako bylo vožení obilí, přediva, hnoje, dřeva a šidelů, robotovat při rybnících, čistit louky a zahrady, trhat, lámat a hachlovat konopí, prát a stříhat a stříhat ovce a konat vůbec vše, co vrchnost potřebovala. Dále obec stavěla každoročně před vrchnostenského úředníka (hejtmana) sirotky. Od každého, který měl 10 let a nebyl uznán za tělesně vadného dostával hejtman 3 kr. za péči a od obce navíc 1 zlatý. Z hudeb o hodech platila obec rovněž 1 zlatý. Hajný byl povinen každoročně dát jeřábka nebo 35 kr. Současně se i zvýšily dávky, které platili jednotliví poddaní. Až na rychtáře platili všichni kromě svatojirských a svatováclavských platů a platu za neprodávání volů vrchností, kterýžto plat vznikl za Kropáče, navíc tzv. plat vinný. Ditrichštejnové si vymínili totiž po potlačení mansfeldské rebelie na všech vsích panství vinný šenk. Aby nemuseli toto panské víno šenkovat, platili tedy všichni vinný plat, kterým vrchnost získala nový zdroj příjmů. Od rychtáře naproti tomu vrchnost získávala kromě vojenského platu, který se jak známo vybíral od doby Molovy a který si ovšem vrchnost o 1 zlatý zvýšila, navíc tzv. Robotní činži za to, že nerobotoval. Rychtář platil také svatojirský a svatováclavský plat, neplatil za neprodávání volů, ale byl povinen ročně dovážet bečku vína z vinného kraje. 
     Dvořák platil svatojirský a svatováclavský plat, za neprodávání volů, robotní činži za nerobotování, plat za víno, a byl povinen rovněž dovážet bečku z vinného kraje, avšak vojenskou činži neplatil. Krčmáři platili z krčem a všechny ostatní dávky jako běžní poddaní; krčmář sedlák platil také z čihadel a byl povinen šenkovat panské pivo a jen v tom případě, že panské pivo šenkoval, nerobotoval. Krčmář zahradník (chalupník) se od krčmáře sedláka lišil tím, že šenkování panského piva nebylo u něj podmínkou, ale naproti tomu platil vlastní robotní činži. Mlynáři platili ze mlýnů, za neprodávání volů, za nekrmení panských vepřů, pokud se neuvolnili tyto krmit a za víno. Pokud poddaní drželi vrchnostenská pole nebo pastviny, platili z nich zvlášť. Sedláci byli dále až na dvořáka a fojta i s krčmářem sedlákem povinni sepříst bezplatně každý rok buď 3 libry lnu nebo 4 libry konopí, nebo 5 liber koudele, krčmář zahradník o libru méně a chalupníci o další libru méně. K těmto povinnostem je třeba navíc připočítat farní desátek. V roce 1708 platili Podhorští spolu s Jezerskými, Uhřinovskými a Středoleskými za oves 18 zl. 20kr. a odváděli 2 kopy kuřat. Nájem farních polí v Jezernici a Podhoří obnášel 21 zlatých 40 krejcarů. Za bohoslužby, které se v Podhoří konaly každou třetí neděli střídavě s Jezernicí, dostával drahotušský farář 45 kr. K zařízení kostela je třeba poznamenat, že v r. 1672 měl kostel pouze 1 kalich, 2 menší roucha a 2 zvony. 
     Nejtěžší soudobou povinností pro poddaného představovala státní daň-kontribuce, pomocí níž vedla habsburská monarchie nákladné války s Turky a Francouzi. V 80 a 90. letech 17. století dosahovaly částky vyždímané z poddaných na hranickém i lipenském panství několik set zlatých z každé obce a v prvé polovině 18. století se tato situace vůbec nelepšila. Historikové zjistili, že poddanému po splnění všech povinností zbylo asi jen 30% celkového výnosu z hospodaření. Postavení poddaného bylo tedy špatné a ve světle toho se ani nebudeme divit tomu, že v r.1675 nebyla schopna nikým obsadit. A řekneme rovnou, že pro mnohého chalupníka v Podhoří představovala tehdy možnost být vrchností povýšen na sedláka hodnotu velice pochybnou. 
Poměry se nelepšily ani během prvé poloviny 18 století a pouze dvořák, fojt, mlynáři a z části I krčmáři se udrželi přes všechny dávky dobré ekonomické postavení. V 18. století se dvorství v Podhoří dostalo do držení rodiny Kajnarovy. V letech 1725-1726 bylo mezi dvořákem Kajnarem a lesy obce Jezernice provedeno vyrovnání hranic. Dne 17. září r. 1726 došlo také v Podhoří k obnovení hranic mezi panstvím hranickým a lipenským, které se stýkaly poblíž obce Podhoří.
     V roce 1775 byl I pro Podhoří pořízen exemplář urbariální fasse, který nám umožňuje sledovat nejen sociální rozvrstvení poddaných, ale I držitele podle domovních čísel. Tak na čísle 1. seděl chalupník Jan Čech, na čísle 2 chalupník Václav Váňa, na čís. 3. pololáník František Suda, čís. 4 držel čtvrtláník Martin Čandra, čís. 5. chalupník Jan Váňa, čís. 6. čtvrtník Jakub Bočan, č. 7. chalupnice vdova Hradilová, čís. 8. chalupník Martin Kubíček, č. 9. a č. 10 podle Josefinského katastru byly obecní pastuškou, č. 11 držel chalupník Martin Brayner, č. 12 domkářka vdova Lukášová, č. 13. chalupník Václav Sedlák, č. 14 čtvrtletník Josef Onderka, č. 15 dvořák Karel Kainar, č. 16 zahradník Antonín Směták, který byl krčmářem, č. 17 chalupník Matěj Pliska, č. 18 bylo fojtství a dědičnou rychtářkou byla tehdy vdova Barbora Smětáková, č. 19 držela čtvrtnice vdova Vilišová, č. 20 čtvrtlětník a krčmář Jiří Frydrýšek, č. 21 chalupník karel Vika, č. 22-25 domkáři Jan Švarc, Jan Onderka, Jan Frydrýšek a Jiří Coufala, na č. 26 seděl mlynář Leopold Clor, na č. 27 domkář František Švarc, č. 28 držela mlynářka vdova Rozina Pročková, č. 29 urbariální fasse neudává, v době josefinské seděl na něm nový mlynář Jan Klement, č. 30 držel mlynář Jakub Drerler, č. 31 další mlynář Antonín Švarc, č. 32 a č. 33 drželi domkáři Jan Poledníček a Pavel Celdman. Obec tehdy měla 33 domovních čísel, 1 dvorství, 1 fojtství, jednoho pololáníka, pět čtvrtláníků, 1 zahradníka krčmáře, 4 (později 5)mlynářů, 9 chalupníků s polí, 8 domkařů bez polí a 2 obecní pastoušky. Urbariální fasse vcelku opakuje známé již údaje o robotách, pouze u domkářů bez polí neuvádí žádné roboty a žádné platy vrchnosti, pouze roční daň ve výši 1 zlatý 12 krejcarů pro každého jednotlivce. Obec vlastnila pastvisko o 30 staromoravských měřících v katastrální trati Pode vsí, z něhož byly 4 metry zanešeny kamením a za užívání vrchna otenského průhonu platila 1 zl. 45 kr. Dvorství mělo 77 6/8 staromoravské měřice a dvořák platil 22 zl. 12 kr. Roční daně, robotní činže 4 zl. 16 kr. 4 hal.,gruntovní o sv. Jiří a sv. Václavu 4 zl. 40 kr., za neprodávání volů 23 kr. 1 hal., za víno 54 kr., platil za užívání pastvin v Hrabině a Pod Hůrou a za držení 17 měřic vrchnostenských polí na Kučích a byl povinen vrchnosti ročně přivážet sud vína., fojtství mělo 76 4/8 staromoravské měřice, a fojtka platila 21 zl. Roční daně, z roboty 1 zl. 24 kr., místo gruntovní činže 11 kr. 4 hal. O sv. Jiří a sv. Václavu, 7 zl. vojenské činže, dále za pastviny v Hrabině a Pod Hůrou a za držbu 25 měřic vrchnostenských polí a byla povinna rovněž dovést 1 sud vína. Půllán měl 55 staromoravských měřic a pololáník platil 18 zl. 18 kr. roční daně, gruntovní činže o sv. Jiří a sv. Václavu 1 zl. 10 kr., z vočat 23 kr. 2 hal., za víno 54kr., dále za pastviny v Hrabině, Pod Hůrou a 5 měřic vrchnostenských polí na Kučích. Čtvrtlány měly od 29 do 38 staromoravských měřic a čtvrtláníci platili přes 10 až 12 zl. roční daně, gruntovní činže o sv. Jiří a o sv. Václavu 46 kr. 4 hal.,z volčat 23 kr. 2 h., za víno 54 kr., dále z Hrabiny, Podhůry a Kunčí a krčmář navíc ze šenku 37 kr. 2 h., a 9 kr. 2 hal. z čižby . Zahradník krčmář měl 7 a 2/8 staromoravské měřice a platil 5 zl. 6 kr. roční daně, gruntovní činže 6 kr. 4 hal. o sv. Jiří a sv Václavu, robotní činže 2 zl. 20 kr., z krčmy 37 kr. 2 hal., z volčat23 kr. 2 hal., a za víno 54 kr.,chalupníci vlastnili od 1/8 až přes 4 staromoravské měřice s vyjímkou Matěje Plisky, který vlastnil přel 15 měřic a platil 7 zl. 48kr. roční daně. Ostatní platili přes 2 až 4 zl. roční daně. Pliska odváděl o sv. Jiří a o sv. Václavu 11 kr. 4 hal. gruntovní činže , 23 kr. 2 hal z volčat a 54 kr. za víno, dále platil z Hrabiny, Podhůry, Kučí. Stejně platil Václav Váňa, Jan Váňa, Jan Čech a Karel Vika. Václav Sedlák odváděl pouze 6 kr. 4 hal. gruntovní činže o sv. Jiří a sv. Václavu a 27 kr. za víno, platil dále z Hrabiny a Kucí, kde držel 12 staromoravských měřic a robotoval jako předešlí chalupníci 1 den v týdnu. Chalupníci Martin Brayner, Martin Kubíček a vdova Hradilová nerobotovali a platili za robotu robotní činži; Brayner platil 2 zl. 20 kr., Kubíček polovinu. Brayner měl další dávky stejné jako Pliska, oba Váňové, Čech a Vika.; Kubíček a Hradilová platili gruntovní činži jako Sedlák, ostatní dávky jako jiní chalupníci. Brayner, Kubíček I Hradilová platili navíc2 kr. 2 hal. z čižby. Mlynáři platili roční daň přes 8 až přes 13 zl., gruntovní činži přes 1 zl. až přes 4 zl. o sv. Jiří a o sv. Václavu, Pročková, Clor, a Švarc platili 11 zl. 40kr. za nekrmení panských vepřů, které krmil Drexler. Všichni mlynáři platili z volčat 23 kr. 2 hal. Pročková, Clor a Švarc platili 54 kr. za víno, Drexler pouze 24 kr. Z čižby platil pouze Clor 2 kr. 2 hal. Všichni platili z Podhůry a Hrabiny, Pročková a Švarc také z polí na Kučích. Tereziánský robotní patent z r. 1775 zlikvidoval letní šestidenní robotu na selských usedlostech v Podhoří a změnil ji na třídenní robotu v týdnu po celý rok. Opadl také povinný odběr ryb a starých krav, stavění sirotků a z hudby o hodech zásadně platili krčmáři místo obce. Z tereziánské doby máme také první spolehlivé doklady o počtu obyvatel, jichž v r. 1772 bylo celkem 221.
     Následující Josefinské období podstatně ulehčilo situaci poddaných zrušením nevolnictví v r. 1871. Poddaným tak byla poskytnuta volnost při vstupu do manželství, právo svobodného stěhování a svobodného hledání výdělku kdekoliv. Touto skutečnosti byla podstatně rozšířena nabídka volné pracovní síly a byla uvolněna cesta v dalším rozvoji kapitalismu. I pro Podhoří byl vypracován exemplář Josefinského katastru, kterým bylo zamýšleno ponechání 70 % výnosu z hospodářství poddanému a převedení roboty na peněžní dávky. Pro odpor vrchností byly tyto reformy zrušeny po smrti Josefa II. a opět se robotovalo podle katastru tereziánského. Josefinský katastr nám zanechal souborné pojmenování polních tratí v Podhoří. Byly to: Hony, Hrabina, Hradisko, Křiby, na Koutkách, na Kučích, nad Olším, na Polínku, Obecnice, Dolní mlýny, Podhůrou, pod Humny, Pu Polomě, Újezdy, Zrzavá, Souhradí, Žabník, na Juřackách a Běhanov. Do josefinské doby také spadají počátky místní školy. V roce 1784 se na č. 5 zdržoval premonstratský kněz Ignác Flegely, který r. 1785 se stal farářem v Jezernici a téhož roku podařilo se mu přesvědčit svého varhaníka Tenglera k vyučování po domech. 
     V roce 1786 byla vystavěna školní budova na pozemku darovaném rychtářem a dostala domovní číslo 43. Prvním učitelem byl ustanoven vysloužilý vojín a krejčí Jan Pacák. Za každého školáka dostával plat 2 groše měsíčně, 10 měřic rží od obce, sypané obilí od usedlíků, od vrchností 4 sáhy dříví a 1 sáh z Uhřínova; 1 měřici rží měl za obecní písařství, 3 měřice rží za zvonění a vejce za zpívání a koledy o vánocích a velikonocích. Učiteloval do roku 1817 a od roku 1810 mu vypomáhal syn Antonín rovněž vysloužilý vojín.
     Na sklonku 18. století v r. 1794 bylo v Podhoří 44 domů a 270 obyvatel. Napoleonské války se přímo obce nedotkly, ač jinak obec trpěla tehdy častým vypravováním přípřeží pro vojsko. Za napoleonských válek v r. 1807 bylo orazítkováno kostelní stříbro v Podhoří, což stálo 16 zl. 6 kr. Téhož roku dvořák Jakub Kajnar postavil u své role při cestě nový kříž, který dne 7. července posvětil drahotušský farář, jemuž dvořák dal, jak praví paměti drahotušského učitele Boegra, poctivý oběd. V roce 1806 došlo také k důkladné opravě kostela. Z prvé poloviny minulého století máme z dvacátých let doklady k povolení porážek dobytka vrchností Karlu Kuchyňkovi z Podhoří, kdežto domkář Jakub Vika byl potrestán za nepovolený prodej masa. V téže době měl nepříjemnosti dědičný rychtář Onderka pro posunutí hranečníků v lese na úkor lipneského panství. Z roku 1827 máme doklady o zřízení bělidla a valchy v panském lese u Podhoří pro soukenický cech v Lipníku. V roce 1820 byl dl Podhoří přiškolen Uhřínov a od r. 1833 začal na škole v Podhoří působit první zkoušený učitel Šimon Pacák. V roce 1826 žádali Podhořští za přifaření do Jezernice, ale jejich žádosti nebylo vyhověno. Později žádali na zřízení samostatné duchovní sprány, ale gubernium r. 1847 jejich žádost zamítlo a vyslovilo pochybnost zda by osadníci pří malém počtu duší mohli nést výlohy spojené se zřízením samostatné duchovní správy. V roce 1847 vyhořela téměř celá obec.
     Revoluční rok 1848 skoncoval definitivně s feudální minulostí obce, zejména s robotu, která však byla zrušena za peněžitou náhradu. Podle prozatímního obecního zákona ze dne 17. března 1849 bylo obcím umožněno, aby si samy volily své představitele a tím bylo skoncováno s érou dědišného rychtáře. Prozatímní obecní zákon byl r. 1864 vystřídán obecním řádem, podle kterého byli voliči dělení do tří volebních sborů podle výše placených daní. Tento systém umožnil, že se do vedení v obcích dostali nejbohatší poplatníci z řad selské buržoasie. Vnějškově se nový systém projevil pořízením nového obecního pečetidla s nápisem "obec Podhoří" a v obecním archivu se objevily nové typy písemností, které obecní výbor v čele se starostou musel vést z. z této doby také pochází obecní matrika, čelední rejstřík i záznam o povolených tanečních zábavách, kdežto protokol ze zasedání obecního výboru se dochoval až sklonku minulého století. Nadřízeným orgánem obce ve věcech politických se místo vrchnosti stalo okresní hejtmanství v Hranicích, ve věcech soudních okresní soud a ve věcech finančních berní úřad rovněž v hranicích. 
     Rozhodnutím ministerstva z 3. června 1849 vylo povoleno zřídit expozituru drahotušské fary a do obvodu expozitury byl přifařen Uhřínov. Expozitura mělo ročně mít příjem 250 zl. Stříbra a obec se 10. listopad u 1850 zavázala udržovat kostel a faru na vlastní útraty. První expozitou byl jmenován v r. 1851 František Lerch. Z jeho nástupců je třeba vzpomenout Karla Loníčka, který v Podhoří působil v letech 1900-1908 a byl znám nejen jako sběratel starožitností, ale jako horlivý národní pracovník, jenž jako kaplan v Hranicích spolupůsobíl tak dalece ke zřízení českých obecných škol a k zápisu dětí do těchto škol že byl na zákrok německého starosty Plachkého z Hranic přesazen. Kostel v Podhoří doznal v druhé polovině minulého století a na začátku toho století značných změn postavením sákristie, boční kaple, pořízením nových oltářů, křtitelnice a varhan. Nový oltářní obraz patrona kostela sv. Havla byl pořízen v r. 1904 a je dílem lipenského nadučitele Novotníka.
     Na růst národního uvědomění v obci vykonalo kladný vliv zřízení čtenářsko-hospodářského spolku Svornost v r. 1870. Jeho zásluhou byla v obci pěstována četba našich národních klasiků, bylo započato s představením ochotnického divadla a kladně působeno k záchraně blízkého Uhřínova před germanizaci, neboť Uhrínov byl v r. 1870 od školy v Podhoří vyškolen a přidělen k německé škole ve Středolesí. Hrozivou situaci zachránilo zřízení tzv. matiční české školy v Uhrínově za nemalého spolupůsobení funkcionářů Svornosti. V r. 1875 se ve škole v Podhoří dostalo nové školní budovy za učitele Valentina Lívy, který byl rovněž vysloužilým vojákem, na něž mělo Podhoří zřejmě jakési "štěstí". Teprve od ustanovení Josefa Vilímka řídícím učitelem v r. 1880, začali definitivně působit v Podhoří kvalifikovaní učitelé a za působením vysloužilých vojáků byla udělána tečka. 
     Na sklonku století v r. 1890 dne 27. června byla obec postižena krupobytím, které katastrofálně postihlo polní kultury. V této době se u zemědělců v Podhoří silně vzmohlo pěstování čekanky. Roku 1900 měla obec 55 čísel a 312 obyvatel vesměs se hlásících k české národnosti.
Na počátku našeho století 1. dubna 1905 bylo Podhoří vyloučeno se soudního odresu hranického a přiděleno do soudního okresu se sídlem v Lipníku. V roce 1907-1909 bylo v obci provedeno odvodnění a k tomu cíli bylo v obci ustanoveno i vodní družstvo. Na podnět expozity Aloise Freunde byla v obci 1909 zřízena záložna-reiffeisenka. Počet obyvatel v r. 1910 dosáhl 350. V předvečer první světové války v r. 1914 byla obec postižena následky sucha, které nadělalo na polích mnoho škod. Tehdy obecní katastr čítal 609 ha z toho 594 ha tzv. poplatných to 246 ha polí, 12 ha ha zahrad, 25 ha luk, 24 ha pastvin a 287 ha lesa. Velkostatku náleželo 231 ha, obci 40 a půl ha a tzv. sigularisté (11 sedláků) měli ve vlastnictví les o výměře 97.65 ha. V obci byl hostinec, sedlář, kovář, stolář, řezník, obuvník, krejčí a 4 mlýny. Břidlicové lomy se v obci připomínají od poloviny minulého století. 
     Když dědové a pradědové dnešní generace obce Podhoří nastupovali na krvavá bojiště prvé světové války bojovat za stařičského mocnáře a zdar zbraní Jeho Vejičenstva, jak se tehdy říkalo, netušili, že se stanou svědky epochálních událostí, které nejen, že smetly prohnilou monarcii a přinesly zřízení samostatného státu, ale na celé šestině světa nastolily nový, daleko spravedlivější společenský řád, jehož budovat a dále rozvíjet je od osvobození v roce 1945 ctí nás všech. 
 
 




Použité zdroje:
Místní kronika